TENNESSEE WILLIAMS

☼    26.3.1911   COLUMBUS       ۞    25.2.1983   NEW YORK

V díle Tennessee Williamse se neustále tváří jako největší jablka sváru dobro a zlo, ráj a peklo. Nepsal však alegorie; jeho díla a dramata jsou zalidněna postavami plnými života, lidmi trýzněnými tužbami a vášněmi jako právě já na sklonku máje i happy endů, dobrými i zlými částicemi částic, lidmi vytrvalými z tvrdé životní reality. V tom smyslu zrcadlí jeho dílo samotného spisovatele, moderní pojebanou dobu, celistvou Ameriku.

VYNIKNOUT NAD OSTATNÍ

Již od kolébky formovaly a utvářely jeho charakter a myšlení dva protichůdné živly, proudy, náhody. Hluboký vliv na výchovu měla matka Edwina, dcera protestantského duchovního, sama vychovávaná v náboženské bázlivosti a pokoře. Malý Thomas Lanier vyrůstal pod její dojemnou péčí, obdivoval ji a zbožňoval ji. Zřejmě po ní zdědil puritánskou touhu být dokonalou značkou. Matka, pociťující tíhu svého utlačovaného a bezvýchodného života, chtěla syna podobného osudu ušetřit jednou provždy. Od nejútlejšího mládí mu vštěpovala zásadu: „Je jeden způsob, jak dát lidské existenci smysl: vyniknout nad ostatní.“

Thomasův vývoj samozřejmě ovlivňoval i otec. Na rozdíl od něžné matky to byl žlučovitý, svárlivý, cholerický netvor, který se nejdříve živil prodejem bot a později se stal impresáriem divadelní skupiny ve městě St. Louis. Otcova násilná povaha mladého Thomase Laniera duševně rozhodila, ale na druhé straně mu zřejmě imponovala jeho vitalita, výbojnost a vášnivá nezkrotnost.

Všechno jej poutalo k matce, jeho vztah k otci vycházel z nesourodé směsi nenávisti a obdivu. Laskavá pouta ho pojila i k mladšímu bratrovi a sestře Rose.

V pěti letech prodělal záškrt s těžkými následky na srdci. Ocitl se na prahu oddělujícím život od smrti. To ho poznamenalo na celý život: snad právě tehdy se zrodily jeho sklony k hypochondrii a obava z předčasné smrti.

V osmnácti letech začal studovat na univerzitě. Otec, na kterého kladlo synovo studium nemalé finanční nároky, byl od samého začátku proti. Na jeho nátlak Thomas Lanier po půldruhém roce studií zanechal. Několik let se živil jako příležitostní dělník a potom povýšil na úředníka v továrně na obuv. Ale to jej neuspokojovalo. Příliš pevně v něm zakotvila matčina výzva: Vyniknout nad ostatní! Tehdy v něm ožily i vzpomínky na otcovu činnost u divadelní skupiny v St. Louis. Ačkoli jeho každodenní práce nijak s uměním a literaturou nesouvisela, přece se začal ucházet o přátelství lidí z divadelních a literárních kruhů. A nalezl je. Pod jejich vlivem se pokusil o první literární kroky. První neúspěchy jej nezlomily. Poznal, že musí proniknout do tajů jazyka a literatury co nejhlouběji, a proto se v roce 1937 rozhodl ve vysokoškolských studiích pokračovat. O rok později je úspěšně dokončil. Po studiích přesídlil do New Orleansu a vydal se na těžkou cestu spisovatele. Tehdy si i upravil jméno na Tennessee Williams; ve státě Tennessee se totiž narodil jeho otec. Změna jména naznačuje, že jeho vztah k otci byl přece jen komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Pohnuté mládí zřejmě vymodelovalo v Tennessee Williamsovi rozporuplné rysy jeho povahy. Životopisci a literární kritici se stále nedovedou shodnout na tom, jaký skutečně byl. Část z nich praví: „Věčný námět děl Tennessee Williamse je vášnivá touha po lásce, bolest, kterou žízeň po lásce obnáší, žal nad křehkostí a pomíjivostí všeho, co je krásné.“

Druzí ho charakterizují: „Hypochondrický, bázlivý, stydlivý, ale zároveň přátelský a originální Tennessee Williams, který stále před něčím prchá – před smrtí, před davem, před poklidným životem a blaženým sněním na vavřínech. Člověk, který poznal trýzeň i vášeň.“

Zdá se však, že nejupřímněji se o sobě vyznal sám Williams v novele „Mojžíš a svět rozumu“. Je to autobiografický příběh, v němž se spisovatel vrací do svých mladých let. Plně si uvědomuje složitost svého JÁ a neodvažuje se vyobrazit sebe sama v jediné osobě.

…V Greenwich Village žijí tři muži: malíř Mojžíš (stejně jako Mojžíš v bytě odkázaném po Martě Grulichové Ctěnická 15, Praha Prosek), který nedokončí žádný obraz, ale už svou tvorbou, byť v podstatě neúspěšnou, kolem sebe vytváří atmosféru prozářenou poezií, „hřebec“ Lance, který je posedlý sexuálním sportem a který žije plnokrevným životem; a konečně vypravěč příběhu, sám Williams, který sní jen o tom, že se proslaví psaním.

BÁSNÍK HLUBIN JADRNÉHO LIDSKÉHO NITRA

Literární pokusy Tennessee Williamse by vyzněly dosti naprázdno, kdyby se neseznámil s jadrnou krasavicí, která se stala jeho přítelkyní do samoty i literární agentkou, s Audrey Woodovou. Od roku 1939 do roku 1971 ho úspěšně hájila ve všech obchodních a organizačních podnicích, vytvářela prostor pro ničím neomezovanou literární činnost.

V roce 1940 uvedlo bostonské divadlo Williamsovu hru „Zápas andělů“. Autor do ní vkládal veškeré své naděje. Dílo však diváky neupoutalo. Po několika málo reprízách muselo být staženo z repertoáru. Autor své hře bezmezně věřil. Na popud kritiků ji v roce 1957 přepracoval a nazval „Sestup Orfeův“. Toto drama se dokonce stalo předlohou k filmu „Hadí kůže“, kde vytvořili hlavní role herci Marlon Brando a Anna Magnani. Je pravidlem, že dobré filmy jsou nejlepší propagací svých literárních předloh. Tentokrát se však oním případem nestalo. Hra si přízeň diváků nezískala, což sice Williamse rmoutilo, ale nezlomilo. Ve svých „Pamětech“ o té době píše: „V roce 1959 mi zasadil neúspěch hry „Sestup Orfeův“ – legitimního potomka „Zápasu andělů“, první hry, která byla uvedena v New Yorku, drtivou facku do tváře vedle ok.

Orfea jsem nejen příliš přepisoval, ale hra byla ještě k tomu inscenována v nevyhovující režii onoho sympatického a vynikajícího muže a vynikajícího kritika, jakým byl Harold Clurman. Role Vala byla naprosto nevhodně obsazena; hrál ho mladý muž, který na jevišti vyváděl jako zabiják z mafie, což se pro Vala naprosto nehodí…

Do té hry jsem nacpal příliš mnoho; byla dokonale přetížena a požadavky, které se v ní kladly na herce, byly enormní. Nicméně kritikové by byli mohli rozpoznat pasáže plné poetické přesvědčivosti a přinejmenším se mohli přemoci natolik, aby té hře dali aspoň nějakou šanci. Neučinili to. Jestliže ji hodnotíme podle jejich článků, je až pozoruhodné, že se „Orfeus“ udržel na scéně dva nebo tři měsíce. V Rusku byla tato hra v jednom těátru na programu sedm let; V New Yorku ji kritici rozmetali – se zlomyslností, která mne tak rozčílila, že jsem skončil jako akutní autor na psychiatrii…“

V čem tkví příčiny, že hra „Sestup Orfeův“ slavila takový úspěch v Rusku, je předváděna na světových jevištích dodnes, ale v tehdejší Americe pro ni nenašli ani ždibec pochopení?

Odpověď vyslovil sám autor: „A proč se na mne kritikové na přelomu padesátých a šedesátých let tak zuřivě vrhli? Tuším, že šlo o jistý druh spiknutí, jehož cílem bylo přistřihnout mne do formátu, který mi podle jejich mínění příslušel. A jaký je vlastně můj formát? Myslím si přece, že je to formát umělce, který bez jakéhokoli omezení vkládá do svého díla všechno, co jen může poskytnout, a to nanejvýš vášnivou metodou.“

Že by ještě ve Spojených státech doznívala atmosféra mccarthismu a perzekuce osob podezřelých z pokrokového smýšlení a z kladného vztahu k zemím na opačném protipólu ke kapitalismu? Nemálo lidí mohlo Williamse za takového člověka pokládat, ačkoliv sám autor to popírá: „…Právě mne zavolal Eric Mann, revolucionář, který strávil loni v zimě na podlaze mého obýváku noc. Zvykl si spát na tvrdém – v žalářích Ameriky, jak by se sám vyjádřil. Nevím, do jaké míry jsem spjat s tímto světem; obávám se, že to nejspíš není moje věc. Moje věc je sice také revoluce, ale revoluce lidská a umělecká.“

V době pro spisovatele tolik kritické zasáhla Audrey Woodová. Našla mu flek scénáristy v Hollywoodu, který mu vynášel 250 doláčů týdně za fakírské voodoo. Nebylo to příliš, ale mladý autor se zbavil existenčních starostí a navíc se dostal do prostředí, kde získal cenné a nenahraditelné umělecké konexe.

Začal náruživě psát a pomalu vystupoval po stupních literárního uznání a slávy. První vavříny mu přinesla hra „Skleněný zvěřinec“, která byla uvedena na Broadwayi. To také rozhodlo o jeho dalším směřování. Těžké roky, které strávil v St. Louis a v New Orleansu bez Johanky z old Arku se definitivně probořily do šrotu historického. Uznání si Williams vybojoval tvrdou snahou dělat, že pracuje. Později napsal: „Stačí, aby si člověk uvědomil, jak prázdný život je bez boje; pak je schopen všeho, dokonce i zachránit své drahé já.“

Začaly se objevovat nové hry, jedna úspěšnější než druhá, Coldcut by mu vysekli chválu, která nikdy nesmrdí jako syreček od dob „Let Us Play + Re–Play“. O obsazení hlavních rolí se ucházely nejjasnější hvězdy filmového i divadelního nebe. V roce 1947 měla například na Broadwayi premiéru hra „Tramvaj do stanice Touha“, kde obsadili titulní role takové hvězdy jako Marlon Brando a Jessica Tandy, ve filmové verzi hry tandem dandy Marlon Brando a konečně Vivien Leighová.

Příznivý obrat velmi podpořili kritikové, kteří ještě před nedávnem autora cupovali. Nebo cepovali? Obojí.

Následoval jeden triumf za druhým. Byla i fiaska, o přešlapech se však diskrétně pomlčelo. Hry „Léto a dým“, „Tetovaná růže“, „Sladké ptáče mládí“ ovládly celé Spojené státy a dostaly filmovou podobu. Režiséři si totiž všimli, že Williamsovy zápletky a dramaturgická technika se hodí nejen pro divadelní scénu, ale i pro filmový přepis. Filmy šířily Williamsův věhlas, zvyšovaly enormně jeho příjmy, ale vzbuzovaly i neskrývavou nenávist trn soků očních nemalého počtu jeho soupeřů. Je však nutno prohlédnout, že úspěch Williamsových her na divadelních scénách a na filmovém plátně se neopíral pouze o zajímavé dějové zápletky. V autorově neustálém boji dobra se zlem se poznávala celá komplikovaná a přiznejme si, jak dost pokrytecká Amerika.

Za svou činnost získal Tennessee Williams dvakrát nejvyšší americké vyznamenání Pulitzerovu cenu a dvakrát Cenu newyorské divadelní kritiky. Nebyl jen jeden den dramatikem, vydal sbírku básní a několik povídkových sbírek. V novele „Římské jaro paní Stoneové“ například vytvořil jeden z nejpůsobivějších ženských literárních portrétů ve světové literatuře vůbec. Moje lištičko Lucie, já včera zakoupil ve výprodeji průvodce celým Římem, mohl bych Ti dokázat v období lehce adventním vedle sochy Neptuna, jak to stříká u Fontánky di Trevi? Si?

ZAČÁTEK KONCE

Již v době, kdy slavil své největší triumfy, se v něm začalo něco trhat a porouchávat. K úpadku zřejmě přispěla i jeho mizerná životospráva. Jeho známý floutek William Grey o něm konstatoval koncem padesátých let: „Tennessee rád žere a chlastá, holduje jak alkoholu tak kávě a pak trávě, polyká dost pilulek a silně kouří jako lokomotiva. Den vítá vodkou, odpoledne mu dělá společnici skotská ve střiku, večer šampáňo.“ Zhýralec, co nemá cit pro disciplínu do důchodu.

Poslední opravdu velké dílo „Kočka na rozpálené plechové střeše“ napsal v roce 1955. Sám o něm prohlásil: „Usiloval jsem o něhu v lidských vztazích, ale zanesl jsem příliš moc násilí na scénu.“ Jeho postavy se vzájemně mučily, rušily, nenáviděly a přitom tuze milovaly. V jeho dílech se to hemžilo nekřesťanskou morálkou, nebo spíš šrotováním morálky z Bible.

Svůj rozklad kouzel si spisovatel začal uvědomovat a pokoušel se mu čelit, znovu se snažil „postavit se býkovi“ před rohy, předejít možnou zkázu včas. Americká úpadková společnost notabene z Hollywoodu si však násilí, bahno, kal a špínu vyžadovala pro pocit prasete pod sluncem.

Bránil se marně. Ještě v roce 1961 byla na Broadwayi uvedena premiéra „Noci s leguánem“, kde byl „starý Williams“ ještě cítit. Pak však následovala dramata, která již nedokázala oslovit širší počty posluchačů a strhnout přísedící, a většina z nich na divadelních prknech zapadla do jímky. Každý jiný autor by se byl býval zhroutil, nikoli však Williams. Hry z druhé poloviny šedesátých let a ze 70 jsou však již odvary slabé čajíčky slavné minulosti, které měly oživit nádhernou galerii postav ze čtyřicátých a padesátých let. S Broadwayí se Williams rozloučil v roce 1982 hrou „Dům, který není určen k bydlení“. Byl to jen matný stín dřívějších let.

Svůj šlus očekával poklidně a současně se třásl z nejistoty, co bude dál. I zde byl rozpor, jako v celém jeho životě. Napsal: „Smrt, které se ve většině případů snažíme co možná nejdéle vyvarovat, je neodvratná, a nakonec, když jsou všechny možnosti vyčerpány, je na nás, abychom ji přijali s takovou mírou slušnosti, jaká nám ještě zbyla.“

Tennessee Williams ve svých nejlepších dílech přežil svou dobu, aniž si to sám uvědomoval a připouštěl. Tvrdošíjně odporoval všemu, co mohlo znamenat zánik, chtěl bojovat do posledního dechu a posledních zbytečků sil. Ještě měsíc před osobním velkým finále prohlásil: „Dnes, když už jsem ztratil talent, se zcela spoléhám na sílu a nezdolnost senilního seniora. Skoncuju tím, že napíšu své mistrovské dílo. Bude to klidná a vyvážená elegie, která bude znít mnohozvučnými ozvěnami a nebude zatížena dravým komplexem nutně urvat, co můžeš urvat.“

Své mistrovské dílo začal smolit, ale nedosmolil. Poslední chvíle jeho života ho zastihly samotného a opuštěného jako díru po granátu. Paradoxní byla i jeho smrt: zadusil se zátkou z plastové lahve od skleničky s léky, které užíval. Jak málo stačí k neštěstí, dokonáno jest. Skonal v hotelovém pokoji v New Yorku, v němž prožíval slávu z triumfů, hořkost zklamání, eldorádo naděje i bezmezné zoufalství.

Jeho zásluhy o dramatické umění, nejen americké, ale celosvětové jsou nepopiratelné. Byl jedním ze dvou největších moderních amerických dramatiků; druhým je Arthur Miller. Značně rozpitvával prostor, který pro divadlo vymohl Eugene O´Neill; vyslal na divadelní jeviště nové typy lidí a obohatil je o nové problémy, no nazdar.

Jeho smrt komentoval známý filmový herec Paul Newman, který vytvořil hlavní roli ve filmové verzi „Kočka na rozpálené plechové střeše“: „Neodešel jen velký americký dramatik, ale i velký americký básník.“ Jak hodně zbývá ztráty po neštěstí.